Category: Osobní

Nejsem zrovna soutěžní typ. Nevystříhávám nikde žádné etikety, abych je někam posílal, nevyplňuju kvízy o ceny ani nic podobného, ale řada náhod tomu chtěla, že jsem vyhrál cestu do Dubrovniku na premiéru druhé řady seriálu Hra o trůny.

Původně jsem se chtěl dostat na kinomaraton Hry o trůny v Praze a tak jsem se zaregistroval na stránkách HBO. Místenky na tuto akci ale zmizely rychleji než kolo v Chánově a nezbývalo než čekat, jestli náhodou nepřijde další chřipková pandemie, která by vyřadila těch cca 800 lidí přede mnou. A jak jsem se tak v úterý večer po tréninku proklikával k linku na registraci, všiml jsem si, že HBO pořádá i onu zmíněnou soutěž. Kouknu na stránky, tipnu dvě čísla, pošlu mail – spíš tak ze srandy, co kdyby..

Pátek

A ono co kdyby! V pátek ráno jsem už seděl v letadle Praha-Mnichov-Dubrovnik, vše probíhalo krásně hladce. V cílové destinaci mě pak přivítalo nejen příjemných 25°C, ale i limuzína s řidičem držícím obligátní cedulku HBO. Já, absolutně neformálně oblečený baťůžkář – někoho takového asi ještě nevezl 🙂 Já myslel, že mi podává ruku, tak si s ním potřesu – on místo toho mi chtěl vzít zavazadla. No prostě Krokodýl Dundee ve městě hadra.. Hodil jsem bágly do kufru a sedl si k němu dopředu. Vzadu ať se vozí někdo jiný.. Z cesty na hotel byly podstatné následující poznatky (není nad to vyzpovídat domorodce):

• nejíst ve městě – je tam draho, i mimo turistickou sezónu, a je to jídlo “pro turisty” – raději využít menší hospůdky v okolí hotelu nebo prostě mimo město;
• jsem tu první, ostatní dorazí později;
• tipy na místní vína;
• v Davis Cupu za ně nastoupí Cilic a Karlovic, s tím, že ani jeden není asi úplně fit (kdo sází, pochopí);

Hotel prostě paráda. Podezřívavý pohled recepčního když jsem se blížil ve svém “pohodlném cestovním oblečení” vystřídalo pochopení když jsem pronesl “HBO – Game of Thrones”. Pokoj luxusní. Jediné, co mě lehce znervózňovalo, že všichni hosté v hotelovém vestibulu i okolí chodili v obleku. Začal jsem hledat propozice k výletu, jestli není náhodou požadován nějaký dresscode – sichr je sichr – ale naštěstí nic. 4 hodiny odpoledne, čas vyrazit na pláž!!!

Mám sice gymnaziální vzdělání a vysokoškolský titul v kapse, to ale neznamená, že se občas člověk nezachová jako úplné tele 🙂 Úvaha byla následující: “V Chorvatsku vlastně neznají zimu, Středozemní moře je teplé, a vždyť ono to přece není tak daleko od rovníku..” Poučen, že do vody je třeba “vletět” a ne se šourat, jsem tedy naběhl do moře. Neřeknu vám přesně, jak dlouho jsem tam vydržel, ale ze záchvatu smíchu nedaleko stojícího rybáře usuzuji, že moc dlouho ne. Mi hlavou stačilo proběhnout jen: “Když v té vodě chvilku vydržíš, bude ti teplo… Ne, jsi debil!” 🙂 Ale tradici přivítání se s mořem bylo učiněno za dost, zbývalo zapsat do tréninkového deníku HeiaHeia a po zbytek pobytu navštěvovat jen vyhřívaný hotelový bazén.

Sobota

Sobota – 9 ráno, sraz ve vestibulu. Po lidech v oblecích ani vidu, ani slechu. Naopak se tu potuluje několik podobných existencí jako má maličkost. Představovačka – jména si na první poslech nepamatuju, ale podle zemí Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie, Srbsko, dvě holky z HBO, člověk co měl na starosti výběr lokací, Švédský režisér co plánuje s HBO něco točit a japonoitaloamerická malířka. Skládáme se do minibusu a vyrážíme směr první lokace.

Na první pohled nic zajímavého. Plošina na kopečku asi dva kilometry od Dubrovniku. Všude samé šutry, mezi nimi tráva. Přesto právě zde stály ještě před pár týdny brány Quarthu. Dozvídáme se, že než začalo natáčení, bylo to tu “celé zelené”, ale místní děti v rámci brigády to tu kořínek po kořínku vytrhaly, a že produkční neváhal nasadit do 40°C po dobu půlky letních prázdnin ani vlastní děti 🙂 Po skončení natáčení se hradby pomlely znovu na nějaký písek, ale bránu můžete najít u vstupu na místní skládce (nové dveře se asi hodily :)).

Přesun o pár kilometrů dále a podobný obrázek. Tentokrát se jedná o plácek nad starým lomem. Tady vznikla další část pouště, a děti tady strávily druhou půlku prázdnin. Paralelně s tím kolem nich jezdily bagry a rýpadla a předělávaly krajinu kolem na skaliska. HBO si prostě lokaci vybagrovalo k obrazu svému. Je fakt až neuvěřitelné, kolik práce ve skutečnosti za tím stojí. A že co ve filmu vypadá jako desítky míst, je kolikrát jedno místo, ale natočené z různých úhlů a různě upravené/nasvícené. Při pohledu na lom shora se mi trošku vybavily staré filmy s Vinnetouem, jestlipak to kdysi řešili pánové taky tak 🙂

Rozehřátí a vzájemné seznamování se v minibuse máme za sebou, tak hurá na to nejdůležitější – do samotného starého města Dubrovniku. Nebudu tady opakovat historii a ani vyjmenovávat krásy tohoto místa, od toho máte wikipedii. Jenom za sebe řeknu, že jsem byl neskutečně překvapený, že místo jako toto v Dalmácii existuje. Nedokážu si v tuhle chvíli představit lepší místo, které by se na King’s Landing (Královo přístaviště) hodilo více. Někdo z těch lidí tam zmiňoval, že v první sérii na těch pár záběrů bylo použité nějaké městečko na Maltě, nevím. Produkční mluvil o tom, že zvažovali kromě Dubrovniku ještě nějaké město v Turecku a v Egyptě. Ale myslím, že se přesně strefili. Najdete tu všechno, a to město má opravdu svou atmosféru. Kamenné pískovcové kouzlo 🙂 Asi jsem měl i dost štěstí na to, že jsme sem dorazili mimo sezónu – většina mých známých mi po návratu říkala, že v létě je to tam šílené – davy a davy lidí v těch úzkých horkých uličkách, kde se není kam schovat. Teď na začátku dubna to tam bylo perfektní.

Zajímavostí z natáčení bylo hodně, opravdu hodně. Mě nejvíc pobavilo to, jak potřebovali skrýt výdobytky moderní doby, a tak po dobu natáčení každé ráno naběhl elektrikář se svým pomocníkem a během pár hodin odstrojili celou ulici od veškerého vedení, lamp, a tak dále, ponechávajíc místní obyvatele až do večera “při svíčkách”.
Pozn.: Nikdy nekupovat byt v historické části města 🙂

Opět platilo, že jedno místo bylo v seriálu několikrát recyklováno. Takže prostě přijdete na nějaký plácek, produkční ukáže vlevo a řekne vám “King’s Landing”, ukáže vpravo a řekne “Qarth” nebo “Dragonstone”.

Jako zvlášť užitečné se ukázalo, že lidi ze štábu mají klíče od všelijakých branek a tak nás provedli i místy pod hradbami kam se běžný turista nedostane. Mimochodem, vidět pak ty místa na plátně je trošku vtipné. Třeba skladiště alchymistů je ve skutečnosti jen taková komora, nevím, řekl bych 8×8 metrů – a v seriálu,..

Půlku všech dojmů ale tvořila hlavně společnost. Jsme všichni slovanské národy, a nevím kdo přišel s nápadem, že každý budeme mluvit svým jazykem 🙂 Všichni byli strašně v pohodě, neskutečně to uteklo.

Na závěr odpoledne jsme ještě přepluli lodí na nedaleký ostrov Lokrum. Je tam nádherná botanická zahrada a právě tady vznikly zahrady a paláce Quarthu. Nevím co říct – je tam prostě nádherně (nejste-li alergik). Jen si tak sednout, kochat se ruinami uprostřed zeleně. Parádní.

Ze zajímavých historek mi utkvěla v hlavě jen jedna o papoušcích, že je musel celý štáb chytat, protože byli moc drazí – a to každý večer, protože někde po ostrově se toulá nějaké zvíře, něco jako opice co žere ptáky (fakt jsem nepochopil). Ta opice se tam měla dostat tak, že před časem se tam natáčel jiný film a dovezli tam těhotnou samičku. Než film dotočili, samička porodila a mládě uteklo. A od té doby tam roste, nikdo ho nemůže chytit, živí se ptáky a zapomenutými turisty 🙂 Jo, uznávám, pointa celého příběhu mi zůstala skryta v překladu.

Přesun na hotel, bazén, masáž, sauna, bazén. Luxus 🙂 A nachystat se na premiéru.

Všechny ostatní národy byly v párech, jen já byl sám. Bylo to dáno podle všeho tím, že u nich se o to soutěžilo přes měsíc a vyplňovali nějaký ne úplně jednoduchý kvíz, kdežto u nás to bylo všechno celkem narychlo. Až právě na premiéře, se ukázalo, že není pár jako pár. Chorvatská dvojce, o které jsme si byli z jejich chování všichni do jednoho jistí, že jsou spolu, se ukázali být bratrem a sestrou. Provalilo se to právě při vstupu na premiéru, kdy je dvě sličné Khaleesi-security identifikovaly podle přijmení jako manžele, což popřeli a přiznali pravdu. Přezdívky “Lannisters” se až do odjezdu nezbavili 🙂

Vevnitř pak následovalo čekání něco přes hodinu a půl na premiéru. Naše skupina fanoušků nevraživě pozorovala trousící se místní celebrity, které o Hře o trůny nemají nejmenší ponětí, ale nesmí na takové události chybět. Nevím, jestli původně byla v plánu premiéra jednoho nebo dvou dílů – ale právě kvůli dlouhému čekání na starostu jsme měli nakonec jen první díl. Což vůbec nevadí – aspoň jsem nemusel pak čekat 3 týdny než uvidím něco nového ve třetím dílu.

Minirecenze začátku druhé řady

Zaslechl jsem od lidí, kteří četli knihy a kteří byli na premieře v Praze (nebo viděli nové díly později v TV) takové rozporuplné reakce k jejich filmové adaptaci. Nesouhlasím. Podívejte se: Když má nějaká událost několik pozorovatelů, tak každý z těch pozorovatelů to vidí jinak a popisuje celou událost jinak. Pro každého vypravěče příběhu jsou z toho příběhu podstatné jiné věci, které chce zdůraznit. Kuchař vám popíše jiné věci než bojovník. A tak se na to dívám i já. Je to stejný příběh, ale vyprávěný jinou osobou, kterou zaujaly jiné věci než George R. R. Martina. A nové scény, které nejsou v knize – vypravěč nemusí být všude, ale potřebuje spojit části příběhu, tak si část domyslí. Části příběhu se mohou lišit a není to nijak na škodu. A že naopak některé části jsou zkráceny, zrychleny nebo přeskočeny – a některé postavy upozaděny – mi to nevadí. Jiný vypravěč, jiný pohled, ale pořád stejný příběh.

Zkrátka mi se to líbí a nic bych neměnil. Teda, snad jen – mohli nám udělat kinomaraton celé druhé řady. To bych si dal líbit 🙂

Sobota večer a neděle

Raut po premiéře byl – prostě raut. Jak ve filmech. Naše skupinka seriálových fanoušků se držela trošku bokem od kravaťáků, a oni od nás “Jiných”. Po asi hodině jsme raději přesídlili do místní restaurace/vinotéky, co se dělo dál asi netřeba rozvádět 🙂

Nedělní ráno nebylo ani moc kruté. Vzhledem k účtence jsem ho čekal daleko horší 🙂

Pozn.: Psát si kontakt na Khaleesi propiskou na ruku v mírně podroušeném stavu není dobrý nápad. Jediné co do rána zůstalo je jméno Leona. Nu což, chybama se člověk učí 🙂

Ještě jsem nezmínil luxusní hotelové snídaně – daly se tam strávit hodiny. Hodiny a hodiny mega dobrého jídla. První jsem přijel a poslední měl odjíždět – let zpátky jsem měl narozdíl od ostatních naplánovaný na pátou odpolední, zatímco ostatní tak jak dorazili v pátek v 11 večer tak v neděli už v 10 ráno odjížděli zpět k domovu. Ještě jsme se s Lannistery prošli po pláži (loučení s mořem jsem z jistých důvodů raději vynechal), ale jelikož asi přišlo právě období monzunů, bylo to krátké. Svezl jsem se s nimi znovu do města – chtěl jsem mrknout na farmářské trhy, ale vítr zřejmě s sebou odnesl i všechny trhovce, takže návrat na hotel a celý den strávený v bazénu, vířivce, sauně, atd. – však už to znáte 🙂

Limuzína zpět na letiště a první překvapení – od rána se pro velký vítr nelétá, všechny lety zrušeny. Teda až na mou odpolední Lufthansu. Ta prostě musí letět ikdyby měla ty lidi odpálit do Mnichova katapultem. Nechali nás pár hodin čekat, ale kolem šesté nastal “přijatelný vítr”. V praxi to vypadalo tak, že jsme seděli v letadle na konci runwaye – ti z vás kteří řídí asi znáte, když je silný vítr a ten se vám občas opře do auta, jak to s ním cukne – tak něco podobného se dělo s tím letadlem. Když se letadlo dalo do pohybu vpřed půl paluby Japonců se začalo modlit a držet za ruce. Odlepení se od země pak připomínalo pohybem vzlet opilé kačeny, ale jakmile jsme se dostali trochu výš, už bylo vše v pohodě. Aby nebylo výletu konec, tak samozřejmě přípoj z Mnichova do Prahy už byl dávno pryč a ztratili mi zavazadla, aby je vzápětí našli a zachránili je od cesty někam do pryč. Další noc v pěkném hotelu s výbornou večeří, tentokrát na účet Lufthansy a ráno domů.

Ještě jednou bych chtěl tedy poděkovat HBO a všem lidem co se toho zúčastnili za nádherný úžasný víkend, a jen bych si přál, abychom se takhle ještě někdy sešli a celé si to zopakovali 🙂