O vztazích II.

“To, že miluji, znamená, že jsem a chci dávat. Nechci nic zpět a dávám rád. A zde děláme nejvíce chyb. Dáváme s očekáváním, že něco přijde zpět. Milujeme partnera a čekáme, že nás bude milovat podobně. Děláme mu hezký domov, aby byl doma spokojen a neodešel jinam. Podáváme se a otročíme, aby nedocházelo ke konfliktům s tím, že očekáváme zpět pohodu a lásku. To ale není ta opravdová láska. Láska nečeká nic zpět, dává z hojnosti. Láska nikoho nesvazuje a neomezuje. Poskytuje svobodu a volnost, dává prostor k čemukoliv. Když milujete, dáváte svému partnerovi i dětem plnou volnost si dělat, co se jim chce. Nevyžadujete po něm, aby plnil cokoliv a pokud chce odejít, je volný. Pouze ten, kdo je sám svobodný, a přesto se mnou tráví svůj čas, mě opravdově miluje.”

— Aleš Kalina, Pravá láska dává svobodu

Na první přečtení vypadá tato myšlenka, toto shrnutí zajímavě a líbivě. Dávat, nečekat nic zpátky, dávat z hojnosti. Ale je toto skutečně možné? Myslím především to “nečekat nic zpátky.” Buďto autora špatně chápu, nebo z mého pohledu míchá dvě věci dohromady.

Jedna je potřeba volnosti a vlastního života. Nerozumím lidem, co spolu chtějí být pořád, každou volnou chvíli. Nerozumím tomu, když si celý den píšou o každé maličkosti přes ICQ, hlídají si vzájemně Facebook, tahají toho druhého na většinu svých akcí, a pokud ten druhý jede někam sám, jsou podráždění, pokud nemohou s ním. Takovému chování přiznám se nerozumím, a přijde mi zcestné a špatné. Každý člověk podle mě potřebuje i svůj život, své přátele a prostor sám pro sebe. Na který na druhou stranu je vedle celodenní práce už hodně málo prostoru. Ale není partnerství právě i o hledání takového kompromisu? Je to i vnitřní boj chtít být a trávit čas s tím druhým, a zároveň si zachovat své koníčky a zájmy. A co teprve, když si další část času budou chtít ukrajovat jednou děti?
Autor zmiňuje až strach z toho aby partner neodešel, nechávání svobody a až jakousi submisivitu. To mi přijdou až patologické případy výše uvedeného. Ale s nosnou myšlenkou “nechat toho druhého žít a dýchat” se musím stotožnit.

Druhá věc tam přímíchaná je to “nečekat nic zpátky.” Ano, když daruji člověku v nouzi, pak aby byl dar darem, měl by být skutečně nezištný. S tím, že jakési očekávání “až jednou budu v nouzi já, někdo mi snad také pomůže,” neberu jako zištné, je-li toto očekávání mířeno obecně do společnosti, a ne na toho konkrétního člověka, kterému pomáhám. Ale takové darování či pomáhání je ve většině případů krátkodobý vztah. Ale být s někým, nebo chtít být s někým delší dobu, to je přeci něco jiného.

Co shledávám špatným je očekávat, že “jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.” Každý jsme jiný. Někdo by se celý rozdal, a potřebuje svou lásku a své city projevovat navenek a výrazně, dávat je tomu druhému najevo, jak to jen jde. A city jiného mohou být také hluboké, ale přesto je tento člověk neumí vyjádřit. Nedostane nápad zorganizovat pro druhého to a ono aby mu udělal radost. Projevuje se – prostě jinak. Ale ten druhý člověk musí být schopný ty projevy rozpoznat.

Vždy čekáme a budeme čekat něco zpět. Ale nemusíme dostat přesně to, co si představujeme, a s tím se musíme smířit. S tím že dostaneme prostě “něco” a buď nám to bude dost, a bude to pro nás dobré, a nebo ne..